Z historie žebětínské školy
Autor: Stanislav Měšťan <(at)>, Téma: Aktuálně, Vydáno dne: 20. 09. 2006



I když o konkrétním datu založení školy v Žebětíně nemáme přímé zprávy, uvádí se, že škola tu byla zřejmě už před 30ti letou válkou, tj. na začátku 17. století. V celé Evropě jsou počátky škol úzce spjaty s působením církve. Nejstarší školy byly zakládány u klášterů nebo u farních kostelů, o čemž svědčí i poloha jedné z budov žebětínské školy – je postavena na místě školy původní. Farář zpravidla určoval i správce školy, učitele, který vyučoval katechismus, čtení, psaní a základy počtů a často se podílel i na službách v kostele, např. hrál na varhany. Mezi jeho příjmy tedy patřila i jistá částka z peněz vybraných při mších, někdy dostával od rodičů bohatších žáků školné. Vliv církve na školy se udržel až do vydání zákona v 60. letech 19. století, který organizaci školství předal do rukou státu a církvi ponechal jen výuku náboženství.

Od této doby přešla péče o fungování školy a o finanční odměnu učitele do pravomoci obce. Postavení učitelů neboli „rechtorů“ bylo neutěšené, o čemž svědčí i slova některých žebětínských pamětníků. Kromě malého platu z obecní pokladny učitel dostal kousek obecního pole, na kterém pěstoval brambory. Z každého domu musel o velkých svátcích (Vánoce, masopust, Velikonoce, sv. Duch, hody a sv. Martin) dostat koláč, dřevo na otop a obilí (snop žita a pšenice), které mu děti pomáhaly odvážet během žní z polí. Učitel a jeho rodina se musela sama starat o pořádek ve škole a odměna za práci byla skrovná. Toho, co jim dle práva patřilo, se museli mnohdy dožadovat. Povinností bohatších sedláků bylo totiž také dávat učiteli chléb, pro nějž si chodila jeho manželka. V mnoha domech dávali chléb s nechutí a s odcházejícími se loučili sedláci nelibým prásknutím dveří.

Původní škola v Žebětíně stávala na místě dnešní školy „u kostela“. V roce 1879 za řídícího Františka Přibyla byla školní budova značně zchátralá a nevyhovovala stavebně ani účelově. Přestavbou získala současnou podobu: v zadní části byla rozšířena o schodiště, záchody a dvorek. Byla to nízká, bíle natřená budova z nepálených cihel s kamenným základem, kryta šindelem, s nápisem „Škola“ nad vstupem. Dveřmi ozdobenými kovanými hřeby s velkými hlavami se vstupovalo do síně, dlážděné naplocho cihlami, kde bylo uloženo naštípané dřevo pro učebnu a byt učitele. Síní se vstupovalo na dvorek s malými dřevěnými záchody. V levé části budovy byla jedna učebna pro 120 žáků a z ní vedla tři okna do předzahrádky a dvě do průčelí ulice. V přední části místnosti byl na stupni stůl, tabule a v koutě velká bílá kachlová kamna. Na stole stál v zimě svícen se svíčkou a jedinou ozdobou na stěnách byl kříž a obraz císaře pána. Na druhé, levé straně síně byl byt učitele, sestávající z kuchyně, světnice a komory. Ze dvora se po žebříku vystupovalo na půdu, kde měli sousedé uloženo obilí, nebo tam také sušívali prádlo. V r. 1881 byla škola rozšířena z původní jednotřídky na dvojtřídku a jako řídící nastoupil Karel Anděl z Podivína. Současně s ním ve druhé třídě vyučovala první zdejší učitelka Pacholíková a začaly se vyučovat ženské ruční práce. V obou třídách bylo v této době dohromady přes 170 dětí.

K velkým změnám v žebětínské škole došlo na začátku 20. století za působení řídícího Josefa Sece, člověka nesmírně činorodého. Počet žáků v žebětínské škole se neustále zvyšoval a v roce 1904 padlo proto rozhodnutí o postavení nové, dvoutřídní školy na tehdejší Brněnské ulici (dnešní Kohoutovické). Po vypracování plánů a rozpočtu byla vybrána nejvýhodnější nabídka žebětínského zedníka Matěje Cahy, kterému se s partou šikovných zedníků podařilo v krátké době školu postavit: stavba byla zahájena 5. června 1904 a už 16. září kolaudována! Po slavnostním vysvěcení na začátku října se v ní hned začalo vyučovat. Žebětínská škola měla tedy od té doby čtyři třídy, v r. 1917 byla zřízena ještě třída pátá. Při odchodu řídícího Sece ze Žebětína v r. 1920 navštěvovalo zdejší školu asi 200 dětí.

Postava Josefa Sece svědčí o tom, že učitelé a řídící se aktivně podíleli na dění v obci. J. Sec byl předsedou spořitelního a záloženského spolku v Žebětíně, podílel se zde na založení Sokola, při mších hrával v kostele na varhany a zpíval. Se svými žáky se zasloužil o vysazení borovic na Výhoně, stromů a keřů v Rybničkách (dnešní ulice Pod Borovníkem) a na Kamechách. Sám dále zapsal: „pořádal jsem výlet se žáky 4. třídy na Pernštýn na dva dny a v Žebětíně jsem na Výhoně uspořádal školní radovánky, na kterých žáci zpívali a přednášeli. Paní řídící s některými děvčaty napekly množství koláčů ve škole a paní řídící upekla velikánský rohlík, který okrášlený pentlemi nesl žák na místo radovánek, kdež se rozkrájel a od žactva byl snězen.“

Za řídícího Viléma Gabriela byl byt řídícího ve staré škole přestavěn na učebnu, v učebnách se vyměnily lavice a byla založena mateřská školka. Z archivních zápisů vyplývá, že se po druhé světové válce učilo římskokatolické i československé (evangelické) náboženství a dívčí ruční práce. Pokračovala také spolupráce s místní farou – např. v prosinci a lednu 1945-46 promítal tehdejší žebětínský farář Hubert Fojtík pro žáky filmy Vysoké Tatry, Květnová revoluce, Příjezd pana prezidenta Beneše do Prahy a Lyžařský sport. Učitelé se svými žáky nacvičovali každoročně divadelní představení, děti sbíraly během školního roku léčivé byliny a odpadní suroviny (kromě papíru a kovu také např. kosti). Učitelé se na škole často měnili a každoročně někdo nový přicházel a odcházel: mladé učitelky odcházely většinou na mateřskou dovolenou (doba, kdy ženy-učitelky musely setrvávat v celibátu, už je naštěstí za námi), muži na povinnou vojenskou službu a často byli učitelé odvoláváni na jiné působiště. O zaměstnance však nikdy nouze nebyla.

Škola byla odedávna důležitou institucí v každé obci a jak v minulosti tak i v dnešní době přispívá svou činností ke kulturními a vzdělávacímu životu. V současnoti je sice počet dětí ve škole menší než byl před sto lety, zato se mohou vyučující lépe věnovat jednotlivým žákům i s poznatky a praxí alternativních výukových programů. Dnes už žáci nesbírají kosti a učitelé nemusí odvádět povinné hodiny práce na polích. Mají tak čas jezdit s dětmi na školy v přírodě, navštěvovat divadelní představení a pořádat besídky, na nichž se můžou děti pochlubit rodičům i ostatním s tím, co se naučily a co už umí.

Michaela Čornejová

(článek otištěn také v občasníku Žebětín žije)